Co teď pro tebe znamená jóga?

V těch nejtěžších chvílích pro mě jóga znamenala hlavně vnitřní sílu a oporu. A zůstává to tak i teď. I když se člověk vyléčí, strach z toho, aby se nemoc nevrátila i poté občas přichází. Což je normální. Jak psala jedna paní: „Do háje, to nám měli říct, že ta pravá deprese přijde až po vyléčení.“ Snažím se s tím stále pracovat a jóga mi s touto prací pomáhá. Celou dobu tělo jelo na milion procent, aby zvládlo chemoterapii, zotavilo se z operace, aby se zkrátka vyléčilo. Najednou je to za mnou. Uvědomuji si, že už bych neměla nastoupit do stejně šíleného tempa, jaké jsem vedla před nemocí. Zároveň se ale potřebuji živit, takže je třeba to nějak skloubit. Když se zapomenu a spěchám, díky vnitřnímu vnímání, které mi jóga pomohla a stále pomáhá prohlubovat, si zase rychle uvědomím, že spěch mi rozhodně neprospívá a já se zastavím, nadechnu a zpomalím. Jóga mne naučila a stále mi připomíná, že v pomalosti je ta hloubka a síla.

Cítíš ve svém vnímání jógy nějakou změnu? Jak jsi to s jógou měla, ještě než ses dozvěděla, že jsi nemocná?

Jóga pro mě byla nástrojem k uvnitřňování, ale také hodně k udržování fyzického těla. Tělo bylo na prvním místě, hlava a mysl přirozeně následovala. To se ale během nemoci otočilo. Předtím jsem každé ráno začínala cvičením, aby tělo nebolelo a bylo pružné, následovala relaxace, ale na meditaci buď zbyl nebo nezbyl čas. Dnes má rána vypadají tak, že si hned po probuzení vypláchnu ústa sezamovým olejem, vyčistím si zuby, vypiju teplou vodu a hned, dokud je mysl ještě tichá, zasednu na dvacet minut k meditaci. Tělo ale neodbývám, protože jsem si ho rozmazlila a ono mě každý den prostě donutí na jógamatku usednout. Jóga mne rovněž učí hledat balanc a jít střední cestou, což je především pro mne často velký úkol.

Co myslíš tou střední cestou?

Třeba ve věci stravy. Odjakživa jsem měla moc ráda sladké, ale vím, že množství sladkého, které jsem konzumovala, nebylo zrovna to optimální. Od chvíle, kdy jsem začala dělat jógu, což v sobě ruku v ruce neslo zájem také o to, jak se stravuji, jsem stravu začala přirozeně upravovat. Dnes to vypadá tak, že jsem sice cukr, ať už bílý nebo hnědý, vyřadila ze svého života úplně, ale čas od času dobrotu, která obsahuje med nebo jiné zdravější sladidlo, určitě neodmítnu. Co se týká masa, tak se nenazývám vegetariánem, ale maso jím třeba jednou za měsíc. Ale snažím se nepodporovat velkochovy. Jóga mi pomáhá na věcech pracovat a najít si balanc, který mi vyhovuje.

Jaký byl tvůj první jógový zážitek?

Úplně poprvé…to mi bylo tak 24 let, jsem zavítala na lekci jógy, a to jsem si už během lekce řekla: „Co tady dělám? Takovou nudu už nechci znova zažít.“ Ke všemu jsem si vybrala hodinu jógy, kdy jsme leželi celou dobu na zemi. Fakt jsem se tehdy těšila, až to skončí. Takže se dokážu vžít do lidí, kteří to tak mají a vlastně je chápu. Tenkrát jsem odcházela s pocitem, že jóga fakt není pro mě.

Takže cesta k józe nebyla tak úplně jasná a přímočará?

Vůbec ne. Já jsem byla dlouhá léta velký pařmen, večírky víceméně každý víkend, alkohol, cigarety i další omamné látky. Ale časem jsem začala cítit a uvědomovat si, že to mému tělu nedělá dobře, a že chci změnit způsob svého života. Chtěla jsem se od toho odpoutat a začít trávit víkendy jinak, než být každý pátek a sobotu na párty. Protože však chtíč byl silnější a mé předsevzetí klidného víkendu, které jsem si dala vždy v průběhu pracovního týdne, většinou vzalo za své, musela jsem vymyslet, jak na sebe ušiju bič. A přihlásila jsem se na kurz fitness trenéra, který trval v průběhu dvou měsíců celý víkend. A tak nebyl čas na večírky.

Proč právě fitness? Měla jsi k tomu tenkrát nějaký vztah?

Jo, já jsem tehdy do fitka chodila pravidelně. Ve svých 14 letech jsem se dopracovala k anorexii, a přesto, že jsem se fyzicky za čas zotavila, hlava se s určitými aspekty, i když dnes už minimálně, potýká dodnes. Naštěstí dnes už se sebou umím krásně pracovat. Když jsem se přestěhovala z rodné Ostravy do Prahy kvůli práci, tak jsem nebyla právě šťastná. Prahu a Pražáky jsem neměla moc v lásce přesto, že za nic nemohli, protože to já jsem byla ten, kdo se přinutil se zde přesunout. Do Ostravy jsem jezdila první dva roky každý víkend a vždy v neděli jsem návraty zpět obrečela. Ale přesto jsem vždy zamáčkla slzu a tvrdě se donutila se nelitovat a jet. No a své neštěstí jsem kompenzovala denní, někdy dokonce dvakrát denně, návštěvou cukrárny, která byla hned vedle mé práce. Během dvou měsíců jsem pár kilo přibrala, což bylo pro mě, jako pro bývalou anorektičku, hotové peklo. Proto jsem začala chodit pravidelně do fitka. Trápila jsem se úmorným cvičením, které mne nebavilo. A dneska vím, jak nesmyslně. Jenže tehdy jsem neznala a nevěděla to, co teď. Nechápala jsem, proč nehubnu, když se drtím několikrát týdně v posilovně a na večeři jím jablka. Dneska už vím, co jsem dělala špatně.

Takže fitness kurz byl pro tebe takový most od večírků k józe?

Možná. Jóga mi do cesty vstoupila dvěma směry. Za prvé jsem chtěla rozšířit své znalosti z fitness kurzu, zejména strečink. Tehdy jsem si opravdu myslela, že jóga znamená především štíhlé a pružné tělo. A ten druhý důvod byl více psychický. Měsíce jsem trpěla nespavostí, dokonce jsem dva měsíce užívala lexaurin, který mi jako bonbóny předepisovala paní neuroložka. Když jsem se konečně trochu prospala, začala jsem se víc informovat, co to vlastně beru za lék. A zhrozila jsem se. Možná někoho napadne, že jsem to neudělala hned. Ale ten, kdo se pár měsíců budí ve dvě ráno, a už nezabere, mne jistě chápe. Chtěla jsem spát, a to za každou cenu. Když jsem ale lexaurin sama po dvou měsících vysadila, přestala jsem zase spát. Problém byl stále tady, jen příznaky, kterými hlava volala o pomoc, se díky lékům vyply. Po zkušenostech s čínskou medicínou, která mi tehdy bohužel nepomohla (čímž nechci tvrdit, že čínská medicína nefunguje, naopak, nemohu dostatečně vychválit čínskou medicínu, která mi neuvěřitelně pomáhala v období chemoterapie), jsem šla na doporučení k jedné paní léčitelce. Kamarádky mě k ní posílaly už dlouho, ale já jsem na to tehdy nevěřila. Jenže ta paní mi fakt pomohla a já po několika měsících začala konečně spát.

Cítím, že ta důvěra byla asi stěžejní…

Ano, ta léčitelka mi dokázala, že tyto věci fungují, a tak možná proto jsem začala s jógou trochu laškovat, a pak jsem se i přihlásila na učitelský kurz… Dneska si myslím, že mě vedlo samo vědomí. To abych se začala připravovat na to nejtěžší, co mě teprve čekalo.

Na rakovinu prsu. Nejsi naštvaná na svět, co ti to způsobil – neptala ses, proč právě já?

Vůbec ne. Ze začátku je to hrozný šok. Dodneška si přesně pamatuji své fyzické a psychické reakce, když mi doktorka řekla, že mám rakovinu. Moje nohy a celé tělo chtěly utíkat. Ale zároveň jsem měla pocit, že jsem v kouli, která mi utéct nedovolí. Je ti jasné, že nemáš kam utéct, že sama před sebou utéct nemůžeš. Pak následovalo zhroucení, a to doslova k zemi, bezmoc a strach. Strach ze všeho, co přijde a co budu muset asi zvládnout. Strach jsem měla jak o život, tak ze samotné chemoterapie, z toho, že jsem nevěděla, jestli přijdu o prsa nebo nepřijdu. To, že bych měla o prsa přijít, bylo tehdy absolutní ne. Ale žít jsem chtěla.  Právě zde se jóga ukázala jako obrovská opora. Díky józe věřím, že si jako duše vybíráme prostředí a situace, do kterých se narodíme, a které chceme zvládnout, abychom z nich vyšli zkušenější a pokornější. A tak jsem i v této situaci přijala tento postoj, což vedlo k neuvěřitelnému osvobození. Myslím, že když nemocný člověk vidí vinu ve všem a ve všech okolo, jen nad sebou se nezamyslí, celá jeho cesta je mnohem náročnější.

Věříš, že každá situace tvého života tě aspoň částečně připravovala právě na rakovinu? Hrála tam roli i tvá anorexie?

K první otázce bych odpověděla, že určitě ano. Celý svůj život, když jsem něco chtěla, tak jsem za tím šla. A to i přesto, že to pro mne nebylo dobré, viz proti svému přesvědčení jsem se donutila přestěhovat se do Prahy a nepolevila ani tehdy, když mělo mé rozhodnutí neblahé dopady na mé psychické zdraví. Myslím, že tato síla, která se formovala v ledajakých životních etapách, mi pomohla i během léčby.

Co se týká anorexie, možná svůj podíl měla. Rakovina, kterou jsem měla, byla hormonálního původu. Hormonální systém je v dnešním světě napadán ze všech stran. Když jsem měla anorexii, dostala jsem se na váhu asi 45 kg. Kromě vlasů a nehtů to odnesla také má menstruace, kterou jsem na asi jeden rok ztratila. Samozřejmě návrat ke zdravé rovině trval léta, navíc byl na mnoho let pozastaven hormonální antikoncepcí, kterou jsem užívala asi 15 let. Rovin, které vedou k onemocnění, je mnoho. Osobně si myslím, že nemoc, která má (prý) své kořeny mnoho let zpátky, se zhmotnila proto, že jsem kromě velkého časového stresu, s čímž mimo jiné souvisí nepravidelná strava a nedostatek spánku, trápila sebe samu také potlačováním své ženské energie. Ostatně, když se porozhlédnu kolem, tak v dnešním světě nemá ženská energie zrovna zelenou.

Existuje mýtus jógy? Dokonalý svět pružných těl v krásných legínách? Vegetariánky, které jsou jen v zenu?

Určitě existuje. V tomto ohledu byly pro mě zásadní workshopy Báry Hu zvané „Jóga stínů“. Bára zde krásně nabádá k tomu, abychom se přijímali celistvě, tedy včetně našich stinných stránek. Není člověka bez stínu, a pokud dělá, že jej nevidí nebo s ním zápasí, pak se nepřijímá komplexně takový, jaký je, tedy včetně svých stinných stránek. Barunka mne navedla na cestu, kdy jsem o této problematice začala jinak přemýšlet. Uvědomit si, že není důležité, abychom byli perfektní jogíni se super tělem, s krásným oblečením, za každou cenu vegetariáni. Jóga nám pomáhá učit se a pracovat na tom, abychom uměli dělat věci lépe, ne být perfektní za každou cenu. Takže také toto je pro mne jóga – přijmout ty své ne úplně ideální stránky, ale snažit se na nich pracovat. Ani bych nechtěla, aby mně lidi teď vnímali, že jsem se vyléčila a jsem teď nejvíc zenová. Protože i teď občas prožívám těžší chvíle, kdy se bojím, kdy o své síle pochybuji. Ale tyto pocity jsou od toho, abychom s nimi pracovali.

Mluvila jsi o tom, že rakovina přišla, protože jsi potlačovala své ženství. Jak své ženství vnímáš nyní? Potom, co ti rakovina vzala obě prsa, dlouhé vlasy…

Paradoxně teď si připadám více jako žena. Před nemocí jsem se stále za něčím honila. Sice jsem vyměnila nákup oblečení a utrácení na večírcích za nákup knih, workshopů, za cestování do exotických zemí, ale stále jsem na to všechno potřebovala peníze. Stále jsem řešila svou váhu a jakýkoli náznak ženských proporcí, které jsou v naší společnosti zakázané, jsem musela napravit. A také jsem o sobě, jako o ženě, pochybovala. Ale teď je mnoho věcí jinak. Sice mi vzali obě prsa, ale teď mám nové a větší 😊 Nevnímám prsa jako hlavní aspekt ženskosti. Dneska vnímám ženu jako bytost spojenou s přírodou, jako někoho, kdo v sobě má klid a dává jej druhým, kdo je silný, ale laskavý. Žena je také čarodějka. Jde o energii, která z ženy jde. Dnes naprosto rozumím slovům, která píše André Van Lysebeth ve své knize Tantra, že v dnešní době opravdová žena již vymřela. Ženu nedělají prsa nebo dokonalá postava v dokonalém oblečení. Potlačování ženství vidím i v tom neustálém honění se za něčím. To je mužský princip. Můj životní styl byl dříve hodně rychlý, což se teď změnilo. I dnes se občas zapomenu, ale mé tělo mi velice rychle připomene, jaký je ten správný směr. A já se své tělo snažím poslouchat. Také můj postoj k dětem se začal pomalu měnit.

Dnešní společnost ženství docela potlačuje. Být klidnou a rozvážnou ženou dnes není přirozené, naopak cítím tlak, že musíme být stejně výkonné jako muži…

Ano, částečně jsem toto téma už nakousla. My se sice díváme přes prsty na jiné kultury, kde jsou ženy utlačovány muži. Ale nemyslím si, že tady je to ideální. Jen je to zabaleno v hezkém obalu. Vůbec se nebere ohled na to, že žena má své cykly, že by ženě prospívalo, kdyby mohla fungovat v tempu, které je jí vlastní. Že jí není přirozené jít kupředu za všech okolností. Když se zamyslím nad médii a reklamou. Tam jsou projevy ženství uchopeny jako něco, za co se žena musí stydět. Menstruace? Hlavně, aby nikdo nevěděl, že přišla. Takže si koupíme chemicky bělené tampóny, aby nikdo nic neviděl, spolkneme jedovatý brufen, aby nás neprozradila bolest břicha a my nebyly ve svém tempu pomalejší, a jedeme hlava nehlava dál. To vše sledují také mladé holky, takže v nich budujeme pocit, že menstruace je ostuda a kluci se nám budou smát. A takto by se dalo pokračovat dál.

Myslíš, že je to naší historií a kulturou? Třeba ještě v generaci našich maminek a babiček byla menstruace úplné tabu, o kterém se nemluví ani v rodině…

To nevím. Ale byla jsem v šoku, když jsem v tantrickém ašrámu v Indii slyšela mluvit kněze o ženské menstruaci…tak přirozeně… jako by mluvil o tom, co dělal včera nebo co měl na večeři. A já jsem na to hleděla a říkala jsem si: „Wow!“ Vše do angličtiny překládal asi 25letý Ind, který mluvil stejně přirozeně. Nějak jsem si nedovedla představit jakéhokoliv Čecha, který by s takovým normálním přístupem mluvil o ženské menstruaci. Pokud dnes mluvíš o cykličnosti ženy, jsi většinou označena za divnou bio ženu.

Naši rodiče nás vychovávali tak, abychom se uměli v dospělosti ovládat a své emoce spíše potlačovali. Nebreč, neřvi, nesměj se nahlas a tohle radši nedělej, když ti to nejde. Hlavně nevyčuhovat z řady, abychom se náhodou někde neztrapnili. Změnilo se v tomto směru u tebe něco?

Dřív jsem se asi více hlídala. Jsme vychováváni k tomu, že pokud něco dobře neumíme, tak to radši nemáme dělat vůbec. Třeba moje mamka by nikdy nezpívala, než aby zpívala falešně. V Indii se mi třeba líbilo, že lidé zpívají mantry ne proto, aby se předvedli, ale prostě proto, že jsou mantry léčivé a jejich zpěvem jsme trávili hezké společné satsangy. Nezáleželo na tom, zda někdo zpívá čistě či falešně, prostě zpívají! Nikdo se nesmál, nikdo nesoudil, důležité bylo, že lidé se mohou vyjádřit zpěvem tak, jak sami chtějí. I u nás bychom měli spíše podporovat přirozenost – dělat to, co nám dělá dobře. Nedávno jsem byla na přednášce onko-psychologa, kde bylo řečeno, že zpěv, který nás baví, nebo ještě lépe zpěv spojený s poslechem hudby, snižuje množství stresových hormonů a pomáhá tvorbě těch relaxačních a regeneračních. Nelíbí se mi, jak je naše společnost povrchní a vede nás od malička k tomu, že máme dělat jen to, co je hezké pro okolí nehledě na to, že činnost třeba dělá dobře duši a tělu.

Co tebe v průběhu léčení dobíjelo?

Jógu jsem v její fyzické podobě nemohla praktikovat každý den. Mezi cykly chemoterapie jsem ale po určité době cvičit mohla – jemnou jógu. Pravidelné vedení lekcí jsem sice opustila, ale čas od času jsem pro radost svou a ostatních nějakou tu lekci odvedla. Studenti byli velmi ohleduplní a těch pár lekcí mě vždy neskutečně nabilo. Ale ta vnitřní jóga, ta zde byla nonstop. Kromě jógy to byl přítel, rodina a přátelé. Také lidé z mých lekcí mi posílali krásnou energii. Nepamatuji si, kdy jsem na své přátele měla tolik času jako právě během léčby. To jsem si uvědomila, jak moc jsem osekala svůj život pouze na práci a nejnutnější odpočinek. Jsem přesvědčena, že tato naše izolace, která jde ruku v ruce s moderním stylem života, pro nás není dobrá. Pravidelně jsem docházela na kliniku čínské medicíny, kde mne moje úžasná paní doktorka dobíjela akupunkturou a čínskými houbami dodávající do těla jinovou složku, kterou chemoterapie ničí. Dopřávala jsem si biorezonanci. Hodně jsem četla, mnohem víc, než tomu bylo z časových důvodů předtím. Začala jsem tvořit mozaiky, lapače snů, více malovat. Bylo toho hodně. A taky jsem se naučila plakat. Celý život jsem to neuměla. Pláč je očistný a ulevující. A jak jsem zmínila výše, začala jsem každý den meditovat.

Ten pláč přicházel samovolně?

Řekla bych, že rakovina rozpláče asi každého. Zjistila jsem, že mi to pomáhá, takže pak jsem už i vyhledávala třeba hudbu, která mě rozbrečela. Šlo to z hloubky a odnášelo to mnoho z toho, čeho jsem se potřebovala zbavit.

Jak vypadá tvoje meditace?

No, tak hlavně si při meditaci vzpomenu na všechno, co jsem zapomněla a co bych měla a chtěla udělat 😊 Medituji každé ráno 20 minut. Sednu si na gauč, to aby mi po pár minutách nezačalo vadit (tlačit, bolet) mé tělo. Po celou dobu meditace se snažím sledovat svůj nádech od vstupu do nosních dírek až do bodu mezi obočím, a pak zase zpátky. On jde samozřejmě dál, ale já se snažím pozorovat jen tento úsek. A když mi přijde myšlenka, tak se snažím pozorovat, jak zase letí dál. Myšlenky ani po delší praxi chodit nepřestávají, ale už to není to, co předtím. Ani neočekávám, že přestanou chodit a přijde osvícení 😊 Můj primární záměr je obracet se do sebe, čistit mysl a být v kontaktu sama se sebou více než jen na jógamatce. Další variantou je při každém nádechu a výdechu opakování slova či mantry. Na závěr poděkuji za to, že jsem zdravá, že mám kolem sebe rodinu a přátele, že žiju v míru, mám vodu a jídlo, poprosím o to, co bych si přála a naučila jsem se žehnat lidem. Také těm, se kterými nejsou vztahy třeba úplně optimální. Ty vyjmenovávám jako první.

Co od tebe dnes studenti na józe mohou očekávat?

Já jsem nyní bytostně, nejen hlavou, pochopila slova mé kamarádky Jarušky Sedláčkové, která už 10 let (To je doba, co se známe!), razí heslo: „Zpomalit, zpomalit, zpomalit!“ Věděla jsem, že je to důležité, ale asi tak jako každý druhý člověk. Zato teď vnímám význam a důležitost tohoto slova každou buňkou. Cítím, jak špatný je ten shon a stres, co dnes lidé vedou. A to je to hlavní, co bych svým studentům chtěla na józe předávat. Zpomalit, rozmazlovat se, relaxovat.

Znamená to, že tvé lekce budou nyní více o meditacích? Budeš stále učit jin jógu?

Tělo je moc důležitý nástroj sebepoznávání. Bezbolestné, silné a zdravé tělo je důležité, naprosto souzním s rčením, že ve zdravém těle je zdravý duch, takže bych se určitě nechtěla zaměřovat jen na zpomalování, relaxace a meditace. V jin józe budu určitě pokračovat, ráda bych do budoucna zařadila také něco jako restorativní jógu. Opravdového odpočinku je v dnešní době opravdu málo. Znovu jsem začala navštěvovat celoroční kurz spirální jógy, který jsem z důvodu nemoci musela přerušit. Spirální jóga je naprostým opakem jin jógy. Spirální jógu mám moc ráda, protože využívá inteligentně přirozených aspektů fyzického těla, posiluje jej a pomáhá k jeho zdravému nastavení. Je mi totiž jasné, že se nemůžeme pořád jen uvolňovat a roztékat 😊

Bára učí v GrainSpace 2 (Jaselská 3, Praha 6) každé úterý: